Povídka
Kamarádka mi přinesla přečíst povídku co napsala. Tak mě napadlo, že taky něco napíšu... Tohle je výsledek. Napsala jsem to během půl hodiny a už po sobě moc nečetla, protože pak mám tendenci vše mazat. Nejlepší bude nechat to stranou a korekce udělat až tak za měsíc, až budu mít odstup. Ale pokud budete mít nějaké návrhy a poznámky vy, budu jen ráda..:
Vždycky jsem si myslela, že je mým elementem vzduch. Přesněji vítr. Cítila jsem vzdušná znamení všude kolem sebe. Vše bylo nějak s větrem spojeno a změny větru pro mne byly také změnou nálady. Milovala jsem vítr. Když jsem byla naštvaná, přála jsem si mít moc jej ovládat. Netoužila jsem po silnějších. Obecně je za nejmocnější považována Země, pak voda, oheň a až nakonec se silou řadí vzduch. V mých představách to ale neplatilo. Kdybych byla schopny ovládat vítr.. Vytvořila bych hurikán, pokud bych měla zlost. Strašlivým vichrem bych strhla střechy domů těch, kteří se ke mně chovali neuctivě. Kdo by na mě zvýšil hlas, zjistil by že se mu náhle nedostává dechu. Ano. Vítr, byl v mých představách mým živlem.
Ve chvílích kdy jsem se trápila pochybnostmi. V obdobích kdy jsem sílu magie necítila a vítr se mne nedotýkal. To jsem si říkala, že snad ani žádné nadání nemám. Že je to vše jen blud. Habaďúra, kterou všichni jen hrají. Co je to za schopnost, lehce pohnout pírkem? Je to vůbec magie? Nebo se to děje jen působením fyziky? Navíc mě se nikdy nepodařilo ani to. Jak mám tedy poznat, že to ve mně je? Vždyť genetika je tak ošemetná. To že matka je schopná hýbat s pírkem, ještě neznamená, že já budu také. V takových stavech mysli, jsem uvažovala i nad jinými možnostmi sebeurčení.
Možná, bych mohla být voda. Představovala jsem si živý vodní tok, bystrý a hravý jako vítr.. Ano, vody také připadal v úvahu. Rozhodně ne země. Někdo dělí zemi ještě na dřevo a kov, ale v základu je to jedno, buď to v sobě máte, nebo ne. Země se pozná snadno. Je těžká a na její ovládání je třeba velké síly. Velkého nadání. Já v sobě cítila, stále cítím, lehkost. Nebyla jsem si jistá, zda je mým elementem opravdu vítr, ale to že to není země bylo bez pochyb. Svůj element musí každý rozpoznat sám. Většinou se dědí. Prý.
Všechno to bylo jako nějaká vyprávěnka. Jedna paní povídala. Rozčilovalo mě, že není žádný hmatatelný důkaz. Žádná zkouška, která by správný element prostě určila. Rozpoznala pravé nadání. Samozřejmě všichni kolem mě věřili. Radili mi to, co radil kdysi někdo jim. Co někde zaslechli. Občas jsem se divila, jak může tolik lidí tak slepě věřit něčemu co nikdy neviděli. Ano, slyšeli o někom u koho se talent projevil opravdu silně. A co se s ním stalo? Kde je? Proč neukáže jak svůj element ovládá? Odvedli si ho. Samozřejmě. Talentovaní patří přece do Shavoli. Jak jinak. Všechno jen z doslechu, ale přijato bez pochyb. Ale já pochybovala. Hlavně tedy o sobě. Zírala jsem na to zatracené pírko celé hodiny. Celé roky! A nic. Zkoušela jsme samozřejmě i jiná cvičení. Řídila se podle všemožných rad a postupů. Bez výsledku. Samozřejmě jsem nic z toho nemusela. Většina sice věřila v magii elementů, ale nijak se nesnažila je ovládnout. Přestože věřili, že to mají v krvi. Já se snažila. Ale pochybovala. Ironie, že?
Nakonec jsem rezignovala. S větrem jsem se přes veškerou touhu spojit nedokázala. Zemi jsem mohla škrtnout bez většího přemýšlení a voda ke mně prostě nepromlouvala. Možná jsem to měla v krvi, ale vzduch, přestože měl být teoreticky z nejslabších a tedy nejsnáze ovladatelných se mi nikdy nepodařilo spoutat. Občas jsem měla pocit, že ho cítím. Že cítím jakési spojení, že cítím jak ve mně magie sálá, při některých pokusech. Přesto to bylo bezvýsledné. Musela jsem to vzdát. Žít celý život v naději, že se mi podaří dosáhnout něčeho v co se nikdo jiný koho jsem znala ani dosáhnout nepokoušel, něčeho čemu jsem ani docela nevěřila, přestože všichni ostatní nejen věřili, ale přímo věděli.. Byl čas najít si jiný smysl života. Neupínat se k bludům, které mi do hlavy a srdce nasadily příběhy vyprávěné po večerech staršími. Byl čas to vzdát. Dospěla jsem na konec cesty, která mě nikam nedovedla a bylo třeba vybrat si jinou.
Mohla jsem se vdát. Někdo by si mě jistě vzal. Mohla jsem jít do služby. Mohla jsem, mohla jsem, no vlastně to byly asi tak jediné mé možnosti volby. Asi proto jsem se tak zoufale nechtěla vzdát té původní. Možná bylo třeba, abych dosáhla tohoto stavu mysli. Abych se prostě vzdala. Smířila se, že pro mne není již naděje. Nic než ubíjející stereotypní život. Až dokonce. Nikdy ničeho nedokážu. Nezískám v životě žádnou moc. Ano, toužila jsem po moci, kterou elementy přinášejí. Bála jsem se bezmocnosti. A teď jsem musela přijmout bezmoc ve veškeré své hloubce. Už nikdy samostatnou mocnou elementálkou, jednající dle svého uvážení a vyžadující úctu, která ji náleží. Nyní jen manželka a matka vláčená okolnostmi, bez možnosti rozhodovat o vlastním osudu. Toužila jsem být silná, ale byla jsem slabá. Byl čas si to připustit.
Nikdy mě nenapadlo, že by mým živlem mohl být oheň. Nikdy. Ani na okamžik ne. Oheň přeci sálá a dravě žije. Plá a s vášní si bere vše co mu přijde do cesty. Ohniví se poznají snadno, mají takovou náturu, dle svého elementu. Já měla náladu sice proměnlivou, ale vnitřek byl stálý. Jako vítr a vzduch. Případně voda. Nebyla jsem výbušná. Rozhodně ne víc než jiní. Nebyla jsem chtivá ani dravá. Snad jen ambiciozní. Občas jsem měla zlost a párkrát projevila svůj hněv snad i přehnaně. Ale nikdy jsem nad sebou neztratila kontrolu tak jak ji ztrácejí narození v ohnivém znamení. Tak kde byl ten oheň, který v jiných plál tak jasně?
Byl tam. Uvnitř mě, tam kde jsem občas cítila sálat svou magii. Vždyť vzduch je v mnohém ohni tak podobný. A já nikdy neměla důvod se opravdu rozzlobit. Nikdy jsem nedostala příčinu k nepříčetné zlosti. Nikdy jsem nepocítila vášeň v silnější podobě než byla má touha po úspěchu. Neměla jsem důvod zahořet. Můj život byl v zásadě poklidný. No už není. A já toho rozhodně nelituji. Dosáhla jsem všeho po čem jsem toužila. Ovládla jsem svůj element, přestože jím nakonec byl oheň a ne vítr. Mám moc i úctu. Rozhodně nejsem bezmocná. Vzala jsem si, co jsem chtěla. Tak jak žádala má ohnivá nátura, když se konečně probudila. Jsem oheň. Žiju. Netoužím po klidu, neboť klid je předzvěstí zániku. Předtím jsem nepoznala nenávist ani opravdovou zlost. Teď je znám tak jako nikdo jiný. A miluji. Sálám a hořím. Jsem oheň. Jsem oheň.
Vždycky jsem si myslela, že je mým elementem vzduch. Přesněji vítr. Cítila jsem vzdušná znamení všude kolem sebe. Vše bylo nějak s větrem spojeno a změny větru pro mne byly také změnou nálady. Milovala jsem vítr. Když jsem byla naštvaná, přála jsem si mít moc jej ovládat. Netoužila jsem po silnějších. Obecně je za nejmocnější považována Země, pak voda, oheň a až nakonec se silou řadí vzduch. V mých představách to ale neplatilo. Kdybych byla schopny ovládat vítr.. Vytvořila bych hurikán, pokud bych měla zlost. Strašlivým vichrem bych strhla střechy domů těch, kteří se ke mně chovali neuctivě. Kdo by na mě zvýšil hlas, zjistil by že se mu náhle nedostává dechu. Ano. Vítr, byl v mých představách mým živlem.
Ve chvílích kdy jsem se trápila pochybnostmi. V obdobích kdy jsem sílu magie necítila a vítr se mne nedotýkal. To jsem si říkala, že snad ani žádné nadání nemám. Že je to vše jen blud. Habaďúra, kterou všichni jen hrají. Co je to za schopnost, lehce pohnout pírkem? Je to vůbec magie? Nebo se to děje jen působením fyziky? Navíc mě se nikdy nepodařilo ani to. Jak mám tedy poznat, že to ve mně je? Vždyť genetika je tak ošemetná. To že matka je schopná hýbat s pírkem, ještě neznamená, že já budu také. V takových stavech mysli, jsem uvažovala i nad jinými možnostmi sebeurčení.
Možná, bych mohla být voda. Představovala jsem si živý vodní tok, bystrý a hravý jako vítr.. Ano, vody také připadal v úvahu. Rozhodně ne země. Někdo dělí zemi ještě na dřevo a kov, ale v základu je to jedno, buď to v sobě máte, nebo ne. Země se pozná snadno. Je těžká a na její ovládání je třeba velké síly. Velkého nadání. Já v sobě cítila, stále cítím, lehkost. Nebyla jsem si jistá, zda je mým elementem opravdu vítr, ale to že to není země bylo bez pochyb. Svůj element musí každý rozpoznat sám. Většinou se dědí. Prý.
Všechno to bylo jako nějaká vyprávěnka. Jedna paní povídala. Rozčilovalo mě, že není žádný hmatatelný důkaz. Žádná zkouška, která by správný element prostě určila. Rozpoznala pravé nadání. Samozřejmě všichni kolem mě věřili. Radili mi to, co radil kdysi někdo jim. Co někde zaslechli. Občas jsem se divila, jak může tolik lidí tak slepě věřit něčemu co nikdy neviděli. Ano, slyšeli o někom u koho se talent projevil opravdu silně. A co se s ním stalo? Kde je? Proč neukáže jak svůj element ovládá? Odvedli si ho. Samozřejmě. Talentovaní patří přece do Shavoli. Jak jinak. Všechno jen z doslechu, ale přijato bez pochyb. Ale já pochybovala. Hlavně tedy o sobě. Zírala jsem na to zatracené pírko celé hodiny. Celé roky! A nic. Zkoušela jsme samozřejmě i jiná cvičení. Řídila se podle všemožných rad a postupů. Bez výsledku. Samozřejmě jsem nic z toho nemusela. Většina sice věřila v magii elementů, ale nijak se nesnažila je ovládnout. Přestože věřili, že to mají v krvi. Já se snažila. Ale pochybovala. Ironie, že?
Nakonec jsem rezignovala. S větrem jsem se přes veškerou touhu spojit nedokázala. Zemi jsem mohla škrtnout bez většího přemýšlení a voda ke mně prostě nepromlouvala. Možná jsem to měla v krvi, ale vzduch, přestože měl být teoreticky z nejslabších a tedy nejsnáze ovladatelných se mi nikdy nepodařilo spoutat. Občas jsem měla pocit, že ho cítím. Že cítím jakési spojení, že cítím jak ve mně magie sálá, při některých pokusech. Přesto to bylo bezvýsledné. Musela jsem to vzdát. Žít celý život v naději, že se mi podaří dosáhnout něčeho v co se nikdo jiný koho jsem znala ani dosáhnout nepokoušel, něčeho čemu jsem ani docela nevěřila, přestože všichni ostatní nejen věřili, ale přímo věděli.. Byl čas najít si jiný smysl života. Neupínat se k bludům, které mi do hlavy a srdce nasadily příběhy vyprávěné po večerech staršími. Byl čas to vzdát. Dospěla jsem na konec cesty, která mě nikam nedovedla a bylo třeba vybrat si jinou.
Mohla jsem se vdát. Někdo by si mě jistě vzal. Mohla jsem jít do služby. Mohla jsem, mohla jsem, no vlastně to byly asi tak jediné mé možnosti volby. Asi proto jsem se tak zoufale nechtěla vzdát té původní. Možná bylo třeba, abych dosáhla tohoto stavu mysli. Abych se prostě vzdala. Smířila se, že pro mne není již naděje. Nic než ubíjející stereotypní život. Až dokonce. Nikdy ničeho nedokážu. Nezískám v životě žádnou moc. Ano, toužila jsem po moci, kterou elementy přinášejí. Bála jsem se bezmocnosti. A teď jsem musela přijmout bezmoc ve veškeré své hloubce. Už nikdy samostatnou mocnou elementálkou, jednající dle svého uvážení a vyžadující úctu, která ji náleží. Nyní jen manželka a matka vláčená okolnostmi, bez možnosti rozhodovat o vlastním osudu. Toužila jsem být silná, ale byla jsem slabá. Byl čas si to připustit.
Nikdy mě nenapadlo, že by mým živlem mohl být oheň. Nikdy. Ani na okamžik ne. Oheň přeci sálá a dravě žije. Plá a s vášní si bere vše co mu přijde do cesty. Ohniví se poznají snadno, mají takovou náturu, dle svého elementu. Já měla náladu sice proměnlivou, ale vnitřek byl stálý. Jako vítr a vzduch. Případně voda. Nebyla jsem výbušná. Rozhodně ne víc než jiní. Nebyla jsem chtivá ani dravá. Snad jen ambiciozní. Občas jsem měla zlost a párkrát projevila svůj hněv snad i přehnaně. Ale nikdy jsem nad sebou neztratila kontrolu tak jak ji ztrácejí narození v ohnivém znamení. Tak kde byl ten oheň, který v jiných plál tak jasně?
Byl tam. Uvnitř mě, tam kde jsem občas cítila sálat svou magii. Vždyť vzduch je v mnohém ohni tak podobný. A já nikdy neměla důvod se opravdu rozzlobit. Nikdy jsem nedostala příčinu k nepříčetné zlosti. Nikdy jsem nepocítila vášeň v silnější podobě než byla má touha po úspěchu. Neměla jsem důvod zahořet. Můj život byl v zásadě poklidný. No už není. A já toho rozhodně nelituji. Dosáhla jsem všeho po čem jsem toužila. Ovládla jsem svůj element, přestože jím nakonec byl oheň a ne vítr. Mám moc i úctu. Rozhodně nejsem bezmocná. Vzala jsem si, co jsem chtěla. Tak jak žádala má ohnivá nátura, když se konečně probudila. Jsem oheň. Žiju. Netoužím po klidu, neboť klid je předzvěstí zániku. Předtím jsem nepoznala nenávist ani opravdovou zlost. Teď je znám tak jako nikdo jiný. A miluji. Sálám a hořím. Jsem oheň. Jsem oheň.
Komentáře
Okomentovat